Srnčí říje kam se podíváš

   "Nazdar kamaráde!"
tohle když slyším v telefonu, vždycky mám radost.

To mi dochází, že se blíží nejen čas srnčí říje, ale i to, že se zase setkáme s kamarádem Zdeňkem
z malé vesničky nedaleko Benešova. Ale i to, že jsme oba zase o rok starší...
   Letos bude naše setkání o malinko jiné. Už z Prahy se mnou jede kamarád Vašek Bambula, který se mnou před dvěma lety "ulovil" na pískání krásného srnce, s jehož fotografií se umístil na přední pozici v mezinárodní soutěži fotografů přírody.
   Je nádherné letní počasí, sobota odpoledne, dokupujeme ještě něco málo na zub a hurá směr Benešov a vesničky kolem. Za ta léta, co sem celkem pravidelně jezdím v tomhle čase srnčí lásky, se mi ten malebný kraj rozmanité krajiny, vryl pod kůži, stejně tak jako lesy a louky spolu se zrcadly rybníků u nás na západě pod Přimdou...
   Jedno rychlé kafe na uvítanou a honem spřádat plány. Zdeněk je v místním mysliveckém sdružení hospodářem a na svůj mladický vzhled také uznávaným odborníkem. O zvěři v revíru má neskutečný přehled a co více (a to mi od letoška může Vašek potvrdit) je opravdovým mistrem ve vábení srnčí zvěře...
   Stařičký Samuraj nás vyváží letním horkem do Zdeňkova království.

Tak kampak jde vítr?

   Zapálená cigareta určuje směr větru i směr, kudy se vydáme zkusit štěstí. Zdeněk zkouší pískat nedaleko samot na okraji obilného pole. Když sem před několika dny vedl loveckého hosta, srnec se srnou stáli nedaleko cesty. Třeba budeme mít štěstí..

   Ukrýváme se pod stromy a trnkové keři na okraji pole. Po chvilince se otáčíme za Zdeňkovým pískáním a nadějný srneček nám proskočil za zády přímo do obilí. Než jsme se nadáli, byl ten tam! Tak takhle to nepůjde, smějeme se navzájem a zkoušíme štěstí v další části revíru.

    Na nedalekém poli, sousedícím s remízky a loukou vidíme srnce se srnou. Na Zdeňkovo pískání oba reagují zvednutím hlavy, srnec kousek popochází, ale vrací se zpátky k srně, jistota je jistota :-).     Zkoušíme to poctivě, ale nejde to. Může to být také tím, že srnec nedlouho před tím srnu pokládal a teď o další, byť lákavě nabízené, milostné hrátky prostě nemá zájem. Hodně fotografů i lovců tuhle alternativu vůbec nebere vážně a prostě to svádí na to, že "vono to dneska nejde" a "ten vod ní nepude"...

   Necháváme stát auto stranou a kousek šouláme. Usedáme pod trnkové keře všichni tři pohromadě. Zdeněk zapískal a v ten samý moment šeptá, že viděl srnce přeskočit pod cestou.  Ještě jednou zapískal a to už se srnec žene loukou nahoru směrem přímo k nám!

Ty nejsi srna! :-(

  Dochází blizoučko až mám strach, aby se nám vešel do objektivu. Zvědavě si nás prohlíží a obchází nás malým obloukem. Pomalu se blíží ke hraně remízku a já se jen modlím, aby neodskočil. Je hrozně zvědavý :-). Dělá nám radost a nastavuje se pro nás na okamžik jako pravý manekýn. Pokoušíme se alespoň o nějaký snímek, jeho světla nás neustále bedlivě pozorují. Tak a naposled! Cvak! a byl v ...

V překrásné póze...

   Ještě nám z houštiny za námi vynadal a byl konec divadla... Na krajinu kolem začal padat soumrak. Cestou k autu Zdeněk ještě připískal ještě jednoho mladíka, ale překážely nám ve focení luční květy, jak jsme sebou plácli narychlo do trávy, tak znenadání stál kousek od nás!

   Večer se nese ve znamení vzpomínání, loveckých a fotografických historek. Nejdéle a nejsilněji se smějeme Vaškovu vyprávění, jak jim v zimě jestřáb sebral vycpaného jeřábka, když na Šumavě čekali zmrzlí několik hodin na toho opravdového! :-) Už jsem tu historku znal z dřívějška, ale tak srdečně už jsem se dlouho nezasmál!

   "Čas letí jako bláznivý, já nechytím ho ani vy", zpívá se v jedné krásné české písničce, takže když si jdete lehnout v jednu ráno a v pět vám zvoní budík, navíc v neděli, to už musíte být sakra blázen! 

:-)... Zdeněk popohání k nástupu do auta ale bez kávy já prostě nefunguju, takže si dáváme jednu rychlou ranní kávu a hurá na lov!

Kraj voní létem...

   Projíždíme další částí malebné krajiny kolem Janovic a na chvilinku zastavujeme na jednom z kopečků. Miluju okamžik, kdy vstává nový den a já už jsem venku. Ta vůně léta, promísená s pachem dobytka a ranním koncertem ptačích přátel, to je balzám na všechny smysly...

   Zastavujeme na kraji lesa a Zdeněk ukrývá auto hlouběji na lesní cestě. Pod cestou je políčko obilí, zasahuje až k hradbě lesa, tady je veliká šance na zajímavý snímek! Jen si to nepokazit.

   Hlas lásky se nese probouzející se krajinou a to už z dálky kolejí v obilí směrem k nám maže statný parůžkář! To je neskutečný!! Mistr ví, kdy přestat, aby roztouženého krasavce nezradil. Srnec popochází směrem k nám ale je neklidný, něco se mu nelíbí. Vytoužená srnčí slečna nikde, jen ta podivně vyhlížející hromada tady včera určitě nebyla. Cvak, cvak! Dvě fotky a srnec odskakuje a docela pěkně nám nadává! Ale výsledek stojí za to, máme s Vaškem oba velikou radost. Světlo sice nic moc, Slunce se ukrylo za hradbu mraku, takže zrovna optimální počasí to na focení zrovna není. No uvidíme doma..

Dopřál nám čas na dva snímky ;-)

   Začalo drobounce mrholit, když jsme usedli pod rozlehlý dub a sledujeme srnčí dovádění na louce dole pod námi. Zdeněk zkouší opětovně štěstí, ale tentokrát se srnec od srny nehne ani na krok. Milostné hrátky jim tu a tam překazí jeden srnčí výrostek, který dostává od starého co proto a za chvíli nám mizí v pásu vysoké trávy pod elektrickým vedením. Najednou Zdeněk šeptá "vpravo" a kousek od nás stojí uprostřed louky nádherný srnec. Dívá se směrem do lesa, něco ho v hradbě stromů zaujalo. Zvedám foťák a dělám jediný snímek. Vašek skrze houští a větvičky nevidí nic, bohužel. Než stačím nabídnout, že mu fotku udělám na jeho foťák, slehla se po něm zem. 

Něco tam je...

   Pomalu vstáváme. Čas notně pokročil a ještě se shodujeme, že jsme ve větvích nad srncem slyšeli dovádět kunu. To co připomíná hrčením staré hodiny, je můj žaludek :-). Vyrážíme směrem k domovu. Domácí buchta, párky ze sklenice, horká káva a další ze Zdeňkových přátel, který se přišel zeptat, jak jsme byli úspěšní, dělají tečku za tímto nádherným časem se skvělými lidmi...

   Na samý závěr, pokud jste to celé dočetli až sem, mi dovolte malé zamyšlení. Kolik lidí, kteří jsou nám ochotni pomoci nejen slovem ale i skutkem, je mnohdy skryto za fotografií, která pak třeba sklízí úspěch, nebo je ukryta doma pro potěchu oka a srdce? Nezapomínáme na ně už v okamžiku, kdy nám na sociální síti někdo napíše "To se mi líbí"? Neměli bychom v žádném případě a já tak rozhodně nedělám.

   Milý Zdeňku. 

Už teď se těším, až zase uslyším Tvoje "Nazdar kamaráde!"...