Je sobota dopoledne a já vedu s přáteli na Facebooku diskusi na téma zálohování a archivace fotografií.
Padá tu několik návrhů včetně "delete +ok" , ale i celá řada velmi dobře míněných rad, vycházejících z vlastních zkušeností jednotlivých účastníků této velmi zajímavé debaty.
Např. moderní archivační zařízení s několika zrcadlově fungujícími disky o objemu velkého množství dat jsou i přes stále pozvolně klesající ceny velmi finančně náročným zařízením a v diskusi zazněla mimo jiné otázka od mého přítele Libora "Kluci, koukněte se na kolik vás pak vyjde 1TB... Fakt to máte nafocené takové klenoty, bez kterých by se zastavil život na planetě ? Nebylo by lepší ty nemravný peníze raději třeba projíst nebo procestovat ?"
Nabízí se vcelku logická odpověď, že "ANO" viďte? Teoreticky asi žádný z nás nemá nafocené takové klenoty, aby se kvůli nim zastavil život na planetě, přesto si některých svých fotografií vážím natolik, že jsem byl ochoten za jejich obnovu z poškozeného disku zaplatit nemalou finanční částku.
Jsou to fotografie ne tak klenotem pro svůj obsah, ale pro svůj příběh. Pro to, že už se třeba nikdy nebudou opakovat, ikdyž jim můžeme jít relativně naproti.
Nesnesitelné vedro a malá roklička, kde jsme objevili mandelíky a vlhy, dva stany těsně u sebe, povídáme si s Liborem a nade mnou dudal dudek přímo na střeše mého stanu! Mandelík tenkrát nebyl...
...ale vlhy nám zapózovaly krásně!
Ty fotografie jsou pro mne živými obrazy života na cestách za jejich pořízením, zážitky i vůně kraje, ve kterém vznikly, neboť někdy jsou na nich zachyceny místa nebo stavby, které už prostě zmizely z povrchu zemského, ať už je uhlodal zub času nebo podlehly agresi výstavby čehokoliv nového.
V ruině starého domu jsme si s Liborem postavili úplně provizorní "atelier", to když jsme obejvili, kdo že to bydlí v rozpraskané podlaze přímo před námi..
...dodnes cítím ten prazvláštní pach, který se tam odtud linul, ale my seděli a čekali...
... až jsme se dočkali!... to bylo tenkrát radosti... :-) Ten dům už tam není, resp. je, ale opravený...
Vzpomínky a fotografie však zůstaly. Na to jak jsme dudka hledali v trnitých akátech za zříceninou domu a najednu nám mláďata zasyčela z pod nohou.
Taky jsme tam tehdy pomohli jednomu chlapíkovi opravit píchlou gumu, na druhý den nám přivezl igelitku dobrot :-)
... a po sedmi hodinách v krytu nám oběma dovolil udělat jednu jedinou fotku tenhle krasavec...
Svět internetu i časopisů, knih a všemožných publikací je plný super ostrých fotografií v tom nejúžasnějším světle, jaké si člověk dovede představit, vytvořili je lidé, kteří mají za sebou realizační týmy čítající malou armádu, přesto zamykáme kamiony, servisní dílny i kanceláře a bereme do rukou foťáky, polykáme další tisíce kilometrů silnic, abychom vytvořili sami něco, co nás naplní štěstím a uspokojí naše touhy po tvorbě i cestování, po nových zážitcích i po pobytu s někým, s kým je nám třeba jen dobře na duši...
Takové fotografie mají (a že jich je!) alepsoň pro mne hodnotu přímo nevyčíslitelnou, myslíte si, že se to dá pochopit? ;-)
Jsou to fotografie ne tak klenotem pro svůj obsah, ale pro svůj příběh. Pro to, že už se třeba nikdy nebudou opakovat, ikdyž jim můžeme jít relativně naproti.
Ty fotografie jsou pro mne živými obrazy života na cestách za jejich pořízením, zážitky i vůně kraje, ve kterém vznikly, neboť někdy jsou na nich zachyceny místa nebo stavby, které už prostě zmizely z povrchu zemského, ať už je uhlodal zub času nebo podlehly agresi výstavby čehokoliv nového.
Vzpomínky a fotografie však zůstaly. Na to jak jsme dudka hledali v trnitých akátech za zříceninou domu a najednu nám mláďata zasyčela z pod nohou.
Taky jsme tam tehdy pomohli jednomu chlapíkovi opravit píchlou gumu, na druhý den nám přivezl igelitku dobrot :-)
Svět internetu i časopisů, knih a všemožných publikací je plný super ostrých fotografií v tom nejúžasnějším světle, jaké si člověk dovede představit, vytvořili je lidé, kteří mají za sebou realizační týmy čítající malou armádu, přesto zamykáme kamiony, servisní dílny i kanceláře a bereme do rukou foťáky, polykáme další tisíce kilometrů silnic, abychom vytvořili sami něco, co nás naplní štěstím a uspokojí naše touhy po tvorbě i cestování, po nových zážitcích i po pobytu s někým, s kým je nám třeba jen dobře na duši...
Takové fotografie mají (a že jich je!) alepsoň pro mne hodnotu přímo nevyčíslitelnou, myslíte si, že se to dá pochopit? ;-)
Ano, souhlas!
OdpovědětVymazatTaké nemám fota na "zastavení planety". Ale pár "srdcovek", kvůli jejichž ztrátě bych hodně moc hořekoval. A vlastně ani jejich kvalita není nejvyšší (např. v porovnání s uvedenmi fotkami Honzy), ale ..... prostě osobní příběh, vzpomínky atd. jsou úžasné. Potomci je pak hodí do stoupy, ale pro mě jsou nesmírně cenné... :)