A kde jinde než v mých, už po celá léta oblíbených, Vrchotových Janovicích u kamaráda Zdeňka a ostatních přátel.
V sobotu odpoledne mířím známou cestou mezi lesy a loukami, tu a tam přerušené malebnou vesničkou a v oblíbené cukrárně si kousek od Benešova kupuju pořádnou porci vanilkové zmrzliny abych alespoň na chvíli zchladil to letošním horkým létem rozpálené tělo.
Do Janovic dojíždím kolem šesté večer a vítám se s přáteli, je radost vědět, že vás někdo opravdu moc rád vidí. Rychle bereme jen to nejdůležitější a už miříme Zdeňkovým malým tereňáčkem vzhůru do revíru.
Je hrozné horko a tak je všude kolem nás klid. Jen občas někde pískne káně a křídla pod keřem provětrá bažantí kohout. Kachen je na před sluncem ukrytém rybníčku jako máku, máme z toho se Zdeňkem radost , velké množství budek pro kachny nese svoje ovoce.
Až na samý večer objevujeme srnce, jak si vybíjí zlost na vrbových větvích na břehu malého rybníka. Zdeněk zkouší své vábičské umění a netrvá to ani minutu a už se zarostlým břehem pomalounku blíží můj letošní první parůžkatý krasavec, jen toho světla už je jako šafránu.
Než stačím udělat pár fotek, objevuje Zdeněk na břehu rybníka píjící srnu. Pomalounku se sunu k němu a společně pozorujeme ten malý zázrak ...
Je opravdu horko, protože srna už o nás ví a přesto nepřestává hasit žízeň . Opodál trpělivě čeká v krytu buřene odrostlé srnčí mládě. Srnec to vzal mezitím druhou stranou, šel si ,,pro vítr ,, a celkem hezky nám vynadal. Jenže my se jen tak nevzdáváme a oplácíme mu stejnou mincí. Parůžkář znejistěl a na chvíli se zastavil. Vidím ho mezi keři, ale pořád mi před objektivem něco překáží..
Srnci však došla trpělivost a dvěma skoky byl v prachu... Stihl jsem jediný snímek mezi staletými duby.
Večer zakončujeme již tradičně v hospůdce hned vedle janovického zámku a plánujeme, kam vyrazíme ráno. Po výborné večeři přichází ještě přátelé na kus řeči a skleničku a než se člověk naděje, na kostelní věži tlučou půlnoc. Tak ještě poslední doušek výborného vína a přejeme si dobrou noc...
Rána jsou v janovickém revíru kouzelná. Často se Zdeňkem vzpomínáme na to úplně první před více než deseti léty. Projíždíme revirem křížem krážem, ale zvěře nevidno. Od rána je opět horko a tak polemizujeme nad tím, co jsem nedávno četl, že když je velké teplo, odehrávají se srnčí námluvy v noci, kdy je přece jen chladněji a od svítání zvěř odpočívá a budí dojem, že říje buď ještě není a nebo je po ní...
Až na samý závěr našeho ranního snažení objevujeme v lánu obilí ,,pana srnce,, ! Dělám pro všechny případy fotku už z dálky, co kdyby odskočil.
Zatím o nás neví a tak se snažíme dostat o kousek blíž. Jde to pomalu, ale jde to.
,,Má tam srnu,, šeptá mi můj zkušený průvodce a já mezi klasy objevuji ještě další pár slechů. Ještě pár kroků, ještě jeden, ještě by to chtělo kousek blíž ...
Cvakám jako o život ☺ a v hledáčku zároveň pozoruji a obdivuji krásu téhle srnčí trofeje... To nejlepší na konec, říká jedno moudré přísloví a neplatí to v žádném případě jen o téhle fotografii, ze které mám z mnoha důvodů velikou radost...
Nejtěžší je vždycky loučení ale už teď vím , budu li živ a zdráv, kam povedou mé kroky příští rok v čase srnčí lásky ...
Děkuju Zdeňku za všechno!
Žádné komentáře:
Okomentovat