Afrika (na) podruhé 4

   A jedeme dál, jako bych slyšel Petra Spáleného v jednom z jeho zlidovělých hitů :-).

Cesta příjemně ubíhá a autem se nesou historky, vtipy a smích. 

   Člověk zvyklý na evropské poměry v nákladní dopravě zákonitě zůstane stát s pusou dokořán, když vidí ty přeložené, do každého
kopce supící obludária, ale s řidičem spokojeně pokuřujícím z okýnka a úsměvem na rtech. O výšce náklaďáku si každý udělá obrázek sám, když si to porovná s výškou člověka stojícího při krajnici. Tohle potkat naše "dopravka" nebo proslulé německé BAG, musí si dát zákonitě prášek pod jazyk, aby to setkání ve zdraví přežili :-))

   Jsou však okamžiky, kdy mi ten pověstný úsměv jako řidiči na rtech ztuhl a polilo mne horko. Ve Rwandě se jezdí vpravo, v Ugandě vlevo, to podle toho, kterej kolonizátor z Evropy se v tý který zemi ujal vlády a pozůstatky těchto samozvanců zde zůstaly dodnes.

  My měli našeho jinak výborného řidiče Bena z Ugandy, takže s autem, které mělo volant vpravo. 

  V Ugandě ok, stejně jako místní řidiči třeba v Anglii, ale ve Rwandě už to bylo o něco složitější. Ptáte se v čem? No když třeba hodlal někoho předjet, musel celé auto doslova naslepo vytáhnout do protisměru a dát se do předjíždění. Mnohdy to bylo tak tak, ale uf, dobrý :-), ale pak přišel okamžik, který odmítám pochopit ještě i teď, kdy už sedím doma za počítačem a píšu tyhle řádky.

    Začali jsme předjíždět kamion, který jel do kopce o něco málo rychleji než splašená želva z pražské ZOO, ale rychlostí jen asi o kilometr větší než on. Přes plnou čáru a do zatáčky, do které nebylo absolutně vidět. Zapřel jsem se v sedačce v očekávání věcí příštích. Bůh nás má rád, protože všechno dobře dopadlo.

   Když se ale celá situace asi po půl hodině znovu opakovala, to už jsem se ozval. Prý že je vše ok. No, když jste tisíce kilometrů od domova, v zemi, kde si nejste jisti, jaká zde momentálně platí pravidla a navíc tam nejste jen sami za sebe, zrovna "ok" mi to nepřišlo.

  Člověka to opět nutí k zamyšlení, proč tenhle zcela zbytečný risk na cestě dlouhé několik hodin, kdy stejně nebylo kam spěchat a čas se zde měří úplně jinými hodinkami než ve splašené a uchvátané Evropě, navíc za zády s lidmi, kteří se v dobré víře svěřili do rukou profesionála.

  Vznikla z toho celkem zajímavá diskuse, uznávám, že mám možná trochu posunutý práh hodnot, bezpečnosti a obav o lidské životy na silnicích, ale to nic nemění na tom, že tyhle manévry hodné dalšího dílu Simíra s Gerchánem, zvedly můj už tak vysoký tlak ještě výš.

   

Foto: Oleg Homola

   V této souvislosti jsem si při diskusi v autě vzpomněl na tragickou nehodu právě z Ugandy, při které zahynul vynikající český fotograf Oldřich Karásek (1939-2006), když se vracel do Kampaly z fotografování horských goril. (Celý článek zde)

   Doprava v těchto končinách mnohdy připomíná okolní krajinu-džungli. Sice jsme za těch pár dnů neviděli žádnou dopravní nehodu, která by nějak převyšovala evropský standard, ale přesto jsem strašně rád, že nakonec všechno dobře dopadlo a věřím, že pochopíte, že i tenhle díl našeho afrického putování má v mém vyprávění své právoplatné místo...

   A slibuju, že příště už zase veseleji :-)