Afrika (na) podruhé 6

   Tak a jdeme do finále. Doslova a do písmene. 

Sluší se napsat, co bylo vlastně cílem, i když už samotná cesta může být cíl. Našim hlavním bodem byla cesta za horskými gorilami v národním parku Volcano na rozhraní Rwandy a Ugandy a jeden výstup za kočkodany zlatými v národním parku Mgahinga v Ugandě.

   Napsat smysluplně o něčem, co trvá hodinu, mi jde v tuhle chvíli dost těžko, i když jsem si myslel, že to s odstupem času půjde mnohem líp. 

   Opak je ovšem pravdou, i to se stává, když jste i po čase plni emocí a zážitku, o kterém víte, že už se nikdy v životě nebude opakovat a troufám si tvrdit, že tady v tom případě ono okřídlené úsloví "Nikdy neříkej nikdy" opravdu neplatí. Alespoň bez malého reportíku vás však nenechám. To se nedělá. 

  První výstup k horským gorilám byl ze rwandské strany a podle dlouholetého a zkušeného spoluharcovníka Ládi Čecha patřil k těm méně náročným.

   O setkání s horskými gorilami bylo už napsáno tisíce článků a natočeno stovky videí, fotografie, které z každodenně probíhajících výstupů vznikají, by už nikdo ani nespočítal, takže přijít s něčím novým a nepoznaným, je obvzláště těžké. Je také velmi rozdílné, jak onen v pravdě nepopsatelný zážitek pro někoho, kdo přírodou a lásce k ní žije, vůbec dostat do slov a jak to vnímají ti, pro které je výlet do pohoří Virunga jen dalším v pravdě "odškrtnutým zážitkem".

   Když už se konečně vydýcháte z poměrně náročného výškového rozdílu a vlhko pralesa kolem vás ne a ne zmizet, konečně stanete tváří v tvář malému zázraku. Jen s fotoaparátem v ruce, náhradní kartou a baterkou v kapse (vše ostatní zůstává u doprovodu a nosičů) jen s pusou dokořán nevěřícně stojíte a hlava odmítá uvěřit tomu, že tady skutečně jste. 

   Až teprve tehdy, když se ta obrovská šedočerná koule srsti pohne a vydá první zvuk, dojde vám, že to není sen ani skrytá kamera, ale opravdové setkání s tvory, které ve světě působí tak magicky, že to za nimi táhne lidi bez rozdílu věku, národnosti, barvy pleti i náboženského přesvědčení.

   A taky vám běží šedesát minut. Ano, jen hodina času je vymezena pro pobyt v jejich přítomnosti, takže vás popadne panika. Kam dřív, co všechno vidět, nic nepropást, zvláště je li skupina rozptýlena v nepřehledné vegetaci a obrovitý samec se líně povaluje stranou od neposedných výrostků a malinkaté mládě, pevně se držící matčiných chlupů na úplně opačné straně. 

   Po celou dobu vás pečlivě střeží nejen korálkově svítící oči těchto obrů pralesa, ale i doprovod, bez kterého je výstup až sem naprosto nemyslitelný. Pokoušíte se udělat alespoň jeden záběr tak, aby byl podle vašich představ, ale jakou vlastně máte představu? Gorilího silverbecka (samce), jak na vás řve a ukazuje, kdo je tady tím skutečným pánem, skotačení dorostenců či dokonce matku s mládětem v obětí, ten dokonalý obraz mateřství? 

   Řeknu vám pravdu. Berete všechno, jak to přijde a běží. Ten, kdo je u horských goril poprvé a zřejmě také naposled, nad tímhle vážně asi moc nepřemýšlí. Chvíli také odkládám fotoaparát a jen tak se kochám. Dýchám tenhle zemitě vlhký vzduch promíchaný s pachem goril a poslouchám jejich řeč a okolní cvakání fotoaparátů příliš nevnímám. Člověk by tady však musel být sám, aby si je opravdu užil, musel by tu s nimi nějakou dobu žít, aby je lépe poznal a mohl o nich alespoň trochu smysluplně napsat. 

   Druhý výstup se uskutečnil z ugandské strany. Byl mnohem náročnější a já si uvědomil, jak na tom vlastně fyzicky jsem. Tedy spíš nejsem :-( Ale ono je to vážně úžasný, podívat se i z téhle strany pravdě do očí, jen by vás při tom nemuselo těch očí pozorovat tolik ...¨

   

   Velký gorilí samec těsně před námi vylezl do veliké rozsochy statného stromu a pohodlně se tam usadil. Potřeboval jsem si při výstupu pralesem chvíli odpočinout, tak jsem se pod ten strom posadil. Naše skupina se ovšem prodírala dál, ale mně to v tu chvíli bylo úplně jedno. Zůstal se mnou jeden ze strážců z našeho ozbrojeného doprovodu a já doufal, že se k nám dosud zády sedící samec přece jen otočí...

   

   Šlo mu to pomalu, ale přece jen. Ze shora už na nás volali, ať jdeme za nimi, ale já s fotoaparátem u oka pořád ještě čekal. "Otoč se prosím", šeptal jsem si sám pro sebe ale i k té velké černé kouli a modlil se, aby mému bodygardovi nedošla trpělivost. Naštěstí nedošla a tak mám i díky němu snímek, ze kterého mám doopravdy velikou radost.

   Doslova a do písmene jsem se po kolenou dostal k naší skupině. Plíce až kdesi v krku a to, co zdánlivě připomínalo africké bubny, bylo srdce v mých spáncích. Plácl jsem sebou na kousek rovné plochy v naprosto neskutečným svahu a jen se díval. Kolem mne bylo slyšet cvakání spouští a šepot ostatních. Udělat tady alespoň jeden smysluplný záběr se rovnalo malému zázraku a to jsem ještě netušil, že za pár minut zavelí vedoucí skupiny doprovodu k návratu zpátky.

   "Tak poslední foto" ozvalo se pralesní houštinou a tak ač neradi, musíme balit. Docházíme k nosičům a zbytku doprovodu a stylem připomínajícím snowboard se vracíme zpátky k cestě.

   Ještě poděkování průvodcům a ... je konec. Otáčím se zpátky k pralesu, který za svými černými obry zavřel své neprostupné hradby a v duchu i nahlas děkuji. Byl jsem tady a viděl jsem je. 

   Můj kamarád Libor Votoček říká, že lidé někam jedou poprvé nebo jen jednou, ale píší o tom, jako by tam vyrostli. Mnohdy je to pravda, ale kladu si otázku, jak napsat o něčem, co už se nikdy nebude opakovat? Napadá mne jediné. Vyprávět vám svůj příběh o setkání s horskými gorilami a kočkodany zlatými prostřednictvím mých fotografií. Sedněte si a dívejte se. Jako na dokument v televizi, ale beze slov. Nechte se unášet vlastní fantazií a rozšiřte si ji o neopakovatelné zvuky džungle, buďte zpoceni vlhkem pralesa a udělejte si k tomu třeba kávu ... Více fotografií najdete v mé fotobance .

   Co napsat na závěr? Pokud máte tu možnost, jeďte, na nic nečekejte a neodkládejte to, ale to platí vlastně o každé cestě, ať už to bude kamkoliv. Bylo to krásný, bylo to náročný, ale jsem zase rád zpátky tady v Evropě. Sem patřím, tady jsem doma. Svým způsobem je tamní život životem sám pro sebe, do kterého můžeme nahlédnout, máme li tu šanci, ale žít tam, to je úplně něco jiného, než se tam na pár dnů v doprovodu místního průvodce podívat. Člověk by to měl vidět, třeba i proto, aby si udělal srovnání, co je v životě opravdu důležité a co ne...
   Na úplný závěr musím poděkovat úplně všem, kteří se na přípravě i absolvování této cesty podíleli a díky nimž jsem tohle všechno mohl vidět na vlastní oči. Děkuju ...

Váš Honza Veber